Byl jsem zmatený. Vnitřní nespokojenost promítaná do všech každodenních činností a vztahů, pocit nenaplnění a hlavně strach z toho, že promrhám svůj život, ve mě řvaly „Změň to!“

No dobrá, ale jak? Všeho nechat? A kde pak začít znovu? A co že mi to vlastně tak zoufale chybí? Myšlenky vířily a já tápal. Síla mých zmatených myšlenek však alespoň posílila mou vnímavost k informacím, které ke mě přicházely a byly to další díly do mé skládačky. Všechno připomínalo můj známý pocit „Tušení něčeho za dveřmi…“